Spočinula si
moucha na suchém ledu
neodletí už
Just one turn,
just one turn,
my beloved Saturn.
Stay for a day,
stay for a day,
do not drift away.
I would sing,
I would sing,
to your crystal ring.
Zcela vážná a smutná báseň o mých pokojových rostlinách
A bazalka smutná z okna kouká,
odstátou decku do sebe souká.
Kam se to dívá skrze sklo asi?
Z vězení těší se na lepší časy.
Horolezec pižlá dřevo,
horolezec pižlá střevo,
horolezec pižlá lano,
neberte drogy děti,
ano.
Anarchistická báseň
Jede auto na sitič,
je to řidič nasytič.
Přežral se dnes velice,
je mu malá silnice.
Protože je venku zima
nechce-aby-mu-chcíplo-zas-to-zkurvený-auto-v-nějaké-zatracené-prdeli-uprostřed-pole-na-krajnici-někde-na-bůhvíjaké-blbé-stopce-u-Kolína.
Bůh dělá domácí úklid
Sedím v šeru,
špinavé je,
peru Peru.
Stolička literát
zub dnes napsal báseň
doufal jen že dá se
ň
Zenový mnich medituje
v koutě svojí skromné sluje.
Vzdal se pozemských všech vin
to zaručil mu Lexaurin.
Zkažené odpoledne
V pistácii byla plíseň
přepadla mě náhle tíseň.
Toxiny se radují
jak se nádor rozbují.
To mám z toho jak furt žeru
pistácie nekde v šeru.
Tohle je první, primitivní písnička. Napsala jsem ji potom, co se sestřenice poprvé pokusila o sebevraždu.
Avenue 5
Am G Am One monday afternoon in the 4th floor, Am G Am man on the windowsill, one to ignore D Em A A(1 2 3 2 1) Watching and searching for life D Em A A(1 2 3 2 1) on traffic of Avenue 5. Dm Em E Life was unkind to his soul, Dm Em Am sandess have taken control. Full of the empty days which were the same waiting for better times, that never came Watching and searching his life down on the Avenue 5. Loneliness's breaking his soul sadness have taken control. Standing above the things he hates at all he stopped love everything but this world wants more He can't stand to be a slave and nothing can help even prayer. Blowing winds will save his soul and world by now loses control.
Tuhle protiválečnou písničku jsem napsala, když jsem byla jednou nemocná na táboře. Poslední sloka je ale přepracovaná a mladšího data.
My little angel
Am C
Where have you been when the stones begin fall?
Dm Am
For those left behind life has meaning no more.
Am C
Where have you been when the stones begin fall?
Am G Am
My little friend.
Am G Am
My little friend.
What do you think about days of the past?
Do you remember the times goes too fast.
Who will resist, tell me who will be last?
My lonely friend.
My lonely friend.
Fire is up on the firm oak tree.
Darkness has come morning never will be.
When will this end, will you come to save me?
My holy friend.
My holy friend.
The years of war devoured my life,
poisoned my heart, put my mind into strife.
But you stand by me feather instead of knife.
My little angel.
My little angel.
Tohle jsem napsala po prvním letu.
A bird
D A
One day I was on my way,
G D
it was February or maybe May.
D A
Thinking what I want to be,
G D
I saw a bird on a branch of a tree.
D G
Ref: He said follow the sky and
A7 D
try to fly with me. 2x
I thought that I'd like to try,
even now I can't remeber why,
When I look back it was fate
The best thing I ever should made.
Ref.
Sunlight went into my eyes
the world had a different size.
It's everything I ever prayed,
now I found my own way.
A way that goes to the sun
place where happiness began..
Záblesk jedna, osoba visící v řetězech. Záblesk dva, kamenná místnost s kopkami shnilého sena. Záblesk tři, mřížovaným oknem dovnitř svítí slunce. Ten záběr je kýčovitě neskutečný, ale přesto reálný. Někde jinde. Někdy jindy.
Visím uprostřed a poslední zbytky vůle k životu se přetrhávají jako bílé nitky. Nemám nic. Nevím nic. Teď mě asi zabijí. Za něco co jsem udělala. Kdybych byla schopná něco cítit, cítila bych jen vinu. Vzdávám se kruté realitě, které se posmívá zapadající slunce oranžovým pruhem na podlaze. Absolutní vyčerpání. Definitivní konec.
Teď se vrátit k psaní, nestíhám, nezvládnu to. Už je to několik týdnů a pořád to postupuje tak pomalu. Každý večer se ve vaně rozpláču z beznadějnosti té situace. Nemůžu dál, jsem na konci svých sil. Ale musím. Prostě musím.
V kobce, kterou obývám nikdo jiný není. Nebo to nevnímám. Čekám tu už nějakou dobu a pořád se nic neděje. Asi je to součást mého trestu. Nezáleží na tom. Nezáleží na ničem. Čekám tu už možná roky. Nevím a je mi to jedno. Je mi všechno jedno. Je mi jedno jestli umřu. Všechno je k ničemu.
Zbývají mi poslední dva dny a mně pořád chybí ještě Diskuze a Závěr. M mi dělá korektury, díky za ně, probírat se ještě těmi stránkami znovu bych asi nezvládala. Svírá se mi žaludek, nemůžu jíst. Piju jen pořád čaj, na střídačku tmavý a zelený. Tohle nemůžu stihnout, prostě to nejde. Poslední naděje, jít si domluvit odevzdání až v pondělí. Tak to vyšlo, mám ještě celý víkend. Dneska si z toho času ukrojím kus na kino, nebo se z toho opravdu zblázním, potřebuju pauzu.
Tři stěny jsou z kamene a čtvrtou tvoří tlusté černé mříže. Po nějaké době si všimnu, že tam stojí. Nehnutě. Osoby v kápích. Zrůdy co se přišly podívat na můj konec? Naopak. Já jsem ta zrůda, která teď za všechny svoje krutosti zaplatí. Pozorují mě, co udělám. Tohle ponížení je asi také součást trestu. Nebráním se. Nemám sílu.
Po šedesáti hodinách vzhůru konečně dopsáno, svázáno a odevzdáno. Je mi zle, cítím se jako oživlá mrtvola, dlaně jsou pokryté červenými a bílými fleky. Jedu domů. Snad už teď ty záblesky přestanou. Ale zdaleka není vyhráno. Za týden obhajoba, za další státnice. Ale teď se musím vyspat.
Jen si mě pozorujte hyeny! Řetězy chřestí když se v návalu hněvu pohnu. Ale je to jinak, oni tam nestojí s opovržením, s nenávistí. Cítím z nich něco jiného. Možná lítost? Ne nade mnou, ale nad tím co jsem udělala. Nepamatuji si co to bylo, ale něco strašlivého. Jako samozvaný vládce jsem si vytvořila vlastní pravidla a neměla soucit s nikým. Vina se mi celou dobu vyhýbala, ale když jste ji donesli teď, pohltila mě jako mořská hlubina. Už to ukončete, celý tenhle zbytečný život. Prosím..
Už celý týden hraju doma RPGčko, abych se trochu vzpamatovala z toho víc jak měsíčního nonstop zátahu. Ale pořád ty záblesky. Vzpomínám na ty úplně první v době kdy se na mě začalo všechno hrnout. Osoba v řetězech, co jsem já a vlastně nejsem. Nejdřív frustrovaná, že se nemůže pohnout, plná vzteku. Pak zuřící, ale bojující s okovy marně. Po nějaké době nastalo vyčerpání. Cítím se stejně. Nemám klid, spím maximálně pět hodin v kuse a vzhůru vydržím tak deset. Cyklus dne a noci se spil do rozmazaného obrazu. Jako by to byly vzpomínky na něco, co se nestalo.
Na obhajobě se klasicky objevil můj problém s přednášením, myslela jsem že ze sebe nedostanu ani slovo, ale nakonec něco přece. Hlavně že je úspěšně za mnou, ale to nebyl ten hlavní problém. Teď sedm dní do státnic a já měsíc, co jsem jim chtěla věnovat, strávila psaním. Naučit se pět let studia za pár dní? To nejde. Asi mě vyhodí. Jenže to ruší všechny další plány. Leží na mě těžký kámen a nemůžu se hýbat. Cítím že se mi podlamují nohy, ale zůstávám viset v okovech. Kolem mě jen ti v kápích, sledují mě.
Možná že tu nejsou proto, aby mě trápili. Co vlastně chtějí? Trávím teď celé dny uvnitř mojí hlavy, přemítám o své vině. Vlastně cokoliv udělají bude vykoupením z toho, co se děje nyní. Proč jsem tak špatný člověk? Měla jsem potenciál dělat krásné věci. Kroky co jsem si v životě vybrala, byly všechny špatné.
Ráno dne D. Strávila jsem pět dní pokusy naučit se něco mezi neutuchající svíravou úzkostí. Eliminační metoda, naučit se ke každé otázce aspoň větu. Tu řeknu a ve zbytku budu improvizovat a doufat. Stejně to na mě dolehlo. Zhroutila jsem se s pocitem že to nedokážu. Ne udělat je, ale jen tam jít. Máma mě objala jako když jsem byla malá a řekla mi že to zvládnu.
Sedím ve vlaku do školy a odevzdávám všechno osudu. Někteří spolužáci jsou před zkouškou zcela vyklepaní. Já už ne. Rezignovala jsem. Můj cíl je udělat aspoň jeden z předmětů, ať mám na podzim míň práce. Zbytek se nějak udělá.
Skončilo to, oni mě snad nevyhodí! Usmívám se a spolužáci vůbec nechápou, ostatní se vraceli bledí a vyčerpaní. Některým to zůstalo až do konce, kde těm šťastnějším z nás oznámili, že jsme získali magisterský titul.
Letní večery strávené v kobce mají vlastně určité kouzlo. Cítím seno a vlhký vzduch, žalář asi stojí někde u řeky či jezera. Je tu takový zvláštní klid. Pro moji vyčerpanou mysl. Ocitla jsem se na samém dně, níž už jít nejde. Kdykoliv mě neudrží nohy, zachytí mě řetězy připoutané ke stropu. Necítím k nim zášť, je to symbolika. Stéblo pro tonoucího.
Pětileté studium je za mnou a s ním i ten neuvěřitelný stres, tlak opadl, ale příliš mě to vyčerpalo. Teď chci jen spát. Příští týden ještě přijímačky, možná formalita, ale nevím to jistě. Záblesky pořád ještě nezmizely. Jsou jako z nějakého paralelního světa nebo minulosti, ale co znamenají?
Začínám být smířená s osudem. Možná je tohle to nejlepší co mě za život potkalo. Je to týrznivá cesta, ale vede do lepšího světa. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych někým lepším? To už nezjistím, ale děkuji za to, že o tom mohu přemýšlet. Ti v kápích chodí na pravidelná pozorování. Cítím k nim náklonost, oni mě nesoudí, ale dávají mi prostor uvědomit si mé chyby. Možná jsou to mnichové, kdo ví.
Po všech těch stresujících záležitostech je debata při pohovoru v podstatě oddechovou záležitostí. Prošla jsem a od října tady nastupuju. Jiní lidé, jiné město. Budoucnost se zdá být světlejší než tahle temnota ze které se vyhrabávám. Dostala jsem od rodičů dárek za státnice, dovolenou v Řecku pro mě a M, strašně se těším. Ještě mě vezmou s sebou do Chorvatska za týden a něco, je pravda že odpočinek fakt potřebuju.
Klečím na podlaze kobky a vidím jak se ve slunečním světle zvedá ze sena jemný prach. Je sucho. Uvědomím si že mám ruce podél těla. Už nevisím v řetězech, už nepotřebuji tu kovovou oporu. Užívám si téhle příjemné pozice, položím dlaně na zem a vnímám chlad kamenů tvořících podlahu. Mohla bych vstát a projít se po místnosti, ale nemám na to sílu. Ale jen ta myšlenka, že bych mohla je velmi utěšující. Možná se už blíží můj konec.
Sedím na oblázkové pláži a praží na mě letní slunce. Moře jemně šumí a blýská se malými vlnkami. Letní relaxace. Lehnu si na záda a cítím se jak se propadám dozadu a dolů pod zem a točím se stále dál, v nekonečném kruhu. Vyvádějí mě ven, takže opravdu asi konec. Děkuji jim za všechno. Čas nemůžu vrátit, ale vím že kdybych dostala šanci byly by věci jinak. Sbohem. sluneční světlo mě oslepuje, vidím stromy, trávu, řeku v přebujelém jasu. Snový svět jako poslední vzpomínka. Uprostřed louky průvod zastaví. Padám na kolena do chladné trávy, ruce zabořím do země. Postavy v kápích pokynou hlavou a...odcházejí. Zprostili mě trestu. Nechali mé vlastní svědomí, aby mě potrestalo na zbytek života. Jsem svobodná. Lehám si do trávy a cítím jak z ní pozvolna nabírám energii. Oblázková pláž přestala rotovat. Otevřela jsem oči a pocítila konečně klid.
Trvalo to víc než rok, než se rezerva psychických sil vrátila na původní úroveň. Záblesky z onoho světa se však už neobjevily.
Kráčel jsem zase ulicí a stíny byly za mnou. Každodenní utrpení dojít pro jídlo a zpátky. Tři ulice, plné pohyblivých stínů. Auta, lidi, někdy jezevčík. Vždycky jsem se tak těšil, až se vrátím mezi mé zatažené žaluzie, do světa kde se nemíhají zlomyslné odlesky toho, co nemůžu vidět. Jsem totiž skoro slepý. Z legrace jsem říkal, že vidím jen trochu líp než žížala, ale uvnitř jsem se nikdy nesmál. Každodenní předměty i lidé, dříve tak známí a ostří, se mi rozpili do tupých obřích šmouh. Nesnáším je.
Nejlíp je mi doma, mezi mým pevně přibytým nábytkem (aby mi ho někde schválně nepřeskládal). Někde tu mám ještě akvárium, ale patrně bez rybiček, přestal jsem je krmit už dávno. Byly malé, tak jsem je stejně neviděl. Nemusím se rozptylovat věcmi, které už nedokážu rozeznat, vlastně bych mohl klidně odmazat celý svět, nebýt těch všudypřítomných stínů.
V jistém smyslu je to mnohem jednodušší. Nemám práci, vlastně nemám přátele. Vztahy většny z nich jsem nechal rozpít stejně jako jejich obličeje. K čemu rozeznávat lidi, když každý z nich je jen šmouha. Jen každý den se vydávat na zápas se světem. Děsí mě i neobratný tlukot mojí bílé hole a každou chvíli čekám kdy se na mne někdo vrhne. Nedokážu se o sebe postarat a vlastně ani nechci. Zabil bych se, ale v tomhle stavu by se mi to patrně nepovedlo. Je to k ničemu.
Tma, nakolik dokážu rozeznat. Tma je ještě horší, protože všechno se tváří tak zlovolně. Stíny budov a keřů vytvářejí příšerné škeby. V mojí hlavě. Kdyby oslepla i moje představivost, to by byla věc. Kráčím po nenáviděné zámkové dlažbě a doufám, že pokud upadnu bude to naposled. Tma nějak houstne, uhýbám před imaginárními překážkami a kolemjdoucí se patrně baví zoufalcem co kolem sebe máchá rukama. Nepomáhá to, stále mám pocit, že mě něco sleduje, jakoby mě opředla hustá pavučina, rozpíjející se v nic kdekoliv se na ni pookusím sáhnout, ale jinak stahujícící mě do nějakého svého zákeřného plánu. Začínám panikařit, a máchám holí do všech stran. Jestli tu někdo kolem mě je, tak to nebude mít lehké. Na chvíli přestávám. Ticho. Jenom se mi to zdálo nebo se připravuje k útoku? Tlukot srdce je hlasitější než můj dech a já pořád nevím na čem jsem. K čertu, nebudu nic riskovat, vyrazil jsem směrem, kde předpokládám pokračování chodníku. Nevidím skoro nic a v běhu se začíná všechno komíhat, stíny. Ostré světlo. Nevím už kam běžím a je mi to jedno, chci pryč, chci domů!
Zarazil mě prudký úder do břicha, závan odpadkového koše jsem přišel až se zpožděním, jako hrom. Svírám se na zemi, na chvíli všechno zmizí. Bolestí sevřu oči na dlouhou dobu. Přichází úleva. Bolest pozvolna přestává být mučivá. Na chvíli se cítím v bezpečí, ale jaký je důvod? Černo. Ne ta tma venku, když se snažím najít ve stínech směr. Krásná, měkká tma, bezpečná. Ani se mi nechce otevřít oči, vracet se to světa šmouh a přízraků, které se na mě vrhají. Už nikdy se nechci vracet..
Ještě chvíle bolesti a potom už navždy klid, věděl jsem to. Ten okamžik, kdy matná tušení zkrystalizují do do zářivého diamantu jistoty. V tu chvíli jsem to věděl a proto jsem udělal co jsem udělal. Už nikdy nebudu vidět. Už nikdy nebudu vidět ani stíny. Jsem úplně slepý, což je poněkud mírnější vyjádření toho, co jsem si provedl s očima. Rozdrásané důlky ale skryjí černé brýle a já se cítím krásně. Otevřu víčka a vidím nic. Nekonečně černé, přátelské nic. Není prázdné ani studené. Vyplňuje nějak celý prostor, není už tam místo na nějaké prázdno. Je jako nekonečně jemná trojrozměrná struktura, kterou se prodírám, na kterou promítám svoje představy a vzpomínky. Ruka jí projde, tam a zase zpět, jako by byla její součástí a pak zase ne. Můžu se té tmy dotknout a cítit ji všude kolem mě, dokonce má i vlastní vůni, nepopsatelnou. Nutí mě se neustále usmívat.
Plavu si v ní, je nádherná. Mozek se snaží něčeho chytit, zobrazuje dálku jako blízko a oboje zároveň. Dokážu vidět nekonečno, a v něm je všechno ukotvené. Nic se nekomíhá, nic mě nepřekvapí. Obaluje mě moje vlastní černá tma bezpečí.
Vytáhl jsem žaluzie a dívám se z okna do tmy, vrátím se do tmy mého bytu a asi někomu řeknu, aby se podíval po rybích zbytcích. Pořídám si psa, takového s jemnou srstí a hebkým jazykem, na barvě nezáleží. Neznáte nějakého?
Dneska jsem pohřbila kočku. S žádnou pietou, skončila v pytli s infekčním odpadem, který pravděpodobně zanedlouho odnesou na místo, kde se narodila. Bylo to jedno z koťat, které se letos narodilo v přístřešku kam se infekční odpad odkládá, lidi je tam chodí krmit. Tohle mi prolinkovalo tři dálosti.
První je vzpomínka, hodně dávná, jak jsem jednou v létě nadšeně přinesla mámě mrtvého ptáka, který ležel čerstvě přejetý na silnici. Ptáci byli krásní, ale nedali se dobře prohlédnout nebo pohladit, tenhle ano. Ten den jsem se dozvěděla, že mrtvá zvířata jsou fuj a nebezpečná, hnusná a plná červů a jiných chorob. Ve svém raném mládí jsem nedokázala pochopit, jak může být tak velký rozdíl mezi živým ptákem a jen o pár okamžiků starší mrtvolou. Je to pořád stejný pták. Ale postupem času jsem to přijala přesně stejně a mrtvé ptáky už nesbírám.
Druhá vzpomínka má jen pár let. Bylo jaro a pes a já jsme byli na poli, nechala jsem ho pobíhat volně. Zpozoroval nějaký pohyb na kraji v křoví a než jsem ho stačila zastavit, amatérsky rdousil malého zajíčka. I když jsem mu ho po krátkém boji vytáhla z tlamy, nepřežil. Dodýchal mi v náručí, z čumáčku mu vytékala čerstvá krev. Z živého zajíčka mrtvý. Zbytečná smrt. Tehdy se mi vybavil citát z Věčné války "Všechna živá stvoření mají v krvi hemoglobin". Jakkoliv mám psa ráda, několik dní jsem ho nechtěla ani vidět. Koukal se na mě naivně a nechápal proč ho odstrkuju. Byla to totiž moje vina.
A dnes jsem pragmaticky řešila co s kočkou, kterou někdo před ústavem přejel. Nedávalo mi smysl, aby mrtvý tvor, jakýkoliv, hnil na silnici protože se o něj nikdo nepostará a nikoho nezajímá. Byl to ošklivý pohled, jedno oko bylo vyhřezlé ven, čumák plný krve. Hnusná mrtvola.
S mírnou nevolností a vybavená dvojitým odpadkovým sáčkem a rukavicemi jsem ještě přemýšlela, jestli nepůjde takhle na večer sehnat aspoň lopata. Šahat, byť v rukavicích, na mrtvou kočku, fuj. Před pár týdny jsem ji tady před vchodem hladila.
Venku ale čekalo překvapení, kolemjdoucí paní ji opatrně přetahovala na trávu a evidentně zkoušela pulz na krku. Hladila ji i přesto, že měla bílé tlapky od krve a přes pohled na její obličej. Mrtvou kočku.
Stála jsem tam s pytlem a ona se na mě dívala s hroznou nedůvěrou. Tvrdila, že je ještě teplá a že možná žije. V tu chvíli mě popravdě vůbec nenapadlo, že by to mohla přežít a hlavně jsem se snažila nějak vstřebat, jak tam dřepí, hladí a prohlíží mrtvou kočku, jako by byla její. Dokonce zkoušela, jestli může dýchat aspoň tlamičkou, když nos byl plný krve a o jejím vypadlém oku mluvila skoro láskyplně.
A pak mi to došlo. Ať byla živá nebo ne, byla to pořád stejná kočka. A zrovna včera jsem kolegům vysvětlovala Schrödingerův pokus. Věci se stanou, až jste na ně připraveni.
Sáhla jsem si na mrtvou kočku, opravdu byla ještě trochu teplá (a hebká). Vlastně nebyl moc rozdíl mezi ní a živou, kterou jsem před chvílí hladila jako pravidelně po cestě z města (zná mě a vždycky vyleze dírou v plotě).
Nemohl být velký rozdíl mezi tím, že byla před chvílí živá a teď. Chvíli jsme ještě dumaly, jestli přece jen nemůže trochu žít, ale všechny logické argumenty byly proti. Nakonec souhlasila, abych ji dala do pytle, aspoň to jsme pro ni mohli udělat.
Nesla jsem ji v pytli a pořád ještě byla teplá. Hodila jsem ji do velkého pytle a za ní rukavici, aspoň s náznakem pohřebního gesta. A kolem chodili lidé, kterým to bylo úplně jedno.
Byla to ale pořád ta stejná kočka! Kruh se uzavřel. Trvalo to skoro dvacet let, abych se dokázala vrátit zase zpátky.
Infekční odpad jsi a v infekční odpad se navrátíš.
Snažil se s tím srovnat, ale pořád mu to nějak nešlo. Největší objev v dějinách medicíny a on stále nebyl schopný pochopit, jaké dalekosáhlé důsledky má to zjištění pro lidstvo. Ale nebylo pochyb, přesto, že to zdálo absurní, Kerringova argumentace a důkazy zněly jasně. Jak se dá sdělit ta drtivá skutečnost, že boj s rakovinou je v podstatě beznadějný? A to na tom nebylo to nejhorší. Syrin se zamyslel a napínal svoji představivost. Představil si mravence, nicotné malé tvory, kteří žíjí vlastní životy, vzdálené našim. Nejspíš si ani neuvědomují že existujeme, jsme tak vzdáleni jejich omezenému obzoru, že jejich mentální kapacita (pokud se o nečem takovém vůbec dá mluvit) jednoduše není schopná něco takového pojmout. Jenže v tomhle jsme my ti mravenci a čtyřrozměrní, které Syrin překřtil zcela nevědecky na "dupače" jsou v tomhle obraze v roli lidí. Stejně jako lidé chodí po svých betonových městech s hlavou v zamyšlení o světové krizi, stejně tak chodí čtyřrozměrní dupači po svých nepředstavitelných světech a stejně jako pod nohami lidí umírají denně mravenci, o kterých ani nevíme, tak stejně tak umíráme my pod nohami dupačů. Umíráme na rakovinu, která je vždycky o krok před námi a vždycky bude, a zcela náhodně tam, kde projde naším rozměrem nějaký dupač. Představoval si je jako monstrózní obludy, ale stejně tak mohl zašlapat mravence nějaký malý blonďatý kluk. Lidstvo v celé své namyšlenosti je jenom drobným hmyzem, nebo možná víc, pouhou bakterií v procesech, které jsou mnohem větší, širší než možná kdy budeme schopni pochopit. Cítil se strašlivě pod psa.
Vzal do ruky joystick manipulátoru a rozhodl se zkusit to ten den ještě naposledy. Nejobtížnější část, dostat nanobota z inkluzní lahvičky do pracovního prostoru, ho stála už tři komplexy. Molekulární komplex s aktivními anorganickými prvky, neboli nesprávně "nanobot" měl části, které se při prudším pohybu, doprovázejícím nasátí z lahvičky, různě přeskupovaly a ztrácely funkci. Představoval si ho vlastně jako malého křehkého robota, kterému upadávají nárazem o stěny mechanické ručičky, vůbec měl k tomuto převratnému mnohamilionovému projektu takový docela zvláštní vztah. Původně přišel s myšlenkou dávat nanobotům jména, ale vzhledem k tomu, že většina z nich "nežila" déle než několik sekund, brzo ho to přešlo. Naštěstí jejich výroba na zlatých matricích byla sériová a při jejich počtu celkem levná.
Nasál obsah lahvičky do prostoru a teď jen s doufáním čekal na znamení detektoru, že nanobot dospěl do oblasti řízení. Červený pruh na monitoru a příjemné pípnutí mu potvrdilo, že k tomu opravdu došlo. Ještě nebylo vyhráno, ale první krok vypadal dobře. Nyní se pohodlně uvelebil v křesle a protáhl prsty. Tichá klimatizovaná místnost byla celá vybavená podle nejnovějších ergonomických doporučení pro práci s vysokou mírou soustředění. V temnu svítil jen velmi kvalitní monitor, který stále čekal na to, až naskočí obraz. Nyní se na něm začali objevovat komplikované červené obrysy a v rohu malý obdélníček detektoru, který značil, že vzdálenost k cílové molekule je ještě několik milimetrů. Upravil jemným otočným mechanismem cirkulaci v pracovním prostoru tak, aby se nanobot pomalu přibližoval k cílovému místu. Podařilo se, a modrá tečka se vydala v detekčním okně směrem do pravého horního rohu. Jakmile vzdálenost přešla hranici jednoho mikrometru vzal do ruky ruční řízení. Malý, neuvěřitelně tenký paprsek teď bude impulzy nanobota pomalu směrovat přesně na místo určení. Jak přesně vlastně funguje nevěděl, (to až příliš zasahovalo do fyziky, která nebyla jeho expertýzou) ale stačilo mu, že dobře.
Na obrazovce se teď vlnily nepopsatelné tvary, jakési molekulární krajiny a zeleně v dálce prosvítala DNA, kam nanobot mířil. Tahle velmi schématické modely ukazovaly svět na úrovni nanometrů a na tom bylo cosi nesmírně fascinujícího. Opět, stvořené nějakým kouzlem mikromolekulární fyziky, ale to nic nemělilo na faktu, že mu přišly skutečně nádherné. Operátor, mimochodem zároveň pilot, se teď soustředil na velmi jemnou kalibraci pohybů, které nejvíce využije až se přiblíží k molekule. Připomínalo mu to nekonečně malé letadlo proplouvající spletí čar, vzhůru za zelený horizont. Zatím celá práce se sekvenčním manipulátorem probíhala podle jeho představ.
Kalibrace byla úspěšně dokončena, synchronizace výchylek byla na slušných šedesáti procentech, takže se mohl plně soustředit na samotné řízení. Teplotu, tlak a iontovou sílu v pracovním prostoru zkontroloval letmým pohledem na diagnostické okno a všechno se zdálo v normě. Nanobot pomalu reagoval na pohyby joysticku, s určitým zpožděním, jako vždy, a operátor se teď snažil přizpůsobit jedinečné charakteristice jeho pohybu. Bylo to jako pokaždé řídit nový model letadla, každý nanobot přes jejich vzájemnou molekulární uniformnost se choval na téhle nanoúrovni pohybů trochu jinak a potkal už za ty týdny zkoušek dokonce několik zcela neřiditelných exemplářů, tenhle byl tak někde v dobrém průměru. Krajina se začala trochu komplikovat, jak se nanobot blížil k lešení držícímu molekulu. Různobarevné cáry se vlnily kolem a odkrývaly zelenou masu. Všude poletovaly molekuly adeninu, které byly v roztoku v nadbytku. DNA molekula se už zdála celkem blízko. Obrazce nepřipomínali nic co by předtím viděl, ačkoliv měl za sebou několik cest a mnoho testů na simulátoru, žádný simulátor nemohl vygenerovat ty unikátní tvary a obrazy vzniklé převodem a samozřejmě byly v současném stavu i velmi nepřesné co se týká modelování chování těch nepatrných molekul.
Teď nastala ta hlavní část pokusu, při které se zjistí, jestli je nanobot ještě plně funkční. Snažil se nastavit zobrazení tak, aby přehlédl větší část jednošroubovice a hledal místo kontaktu s primerem. Ten byl designován tak, aby sekvenčně zapadl přesně na místo určené k modifikaci a označil tak nanobotovi úsek DNA, s kterým má pracovat. Jednošroubovice byla tu a tam osazená komplementárními adeniny, které posedaly na místa neobsazených thyminů. Po chvíli nalezl delší komplementární útvar a zamířil k němu, letěl prostorem kolem zelených obřích struktur lešení a operátorovi připadalo, že se jakoby v proudu komíhají sem a tam, ostatně ani to nebylo vyloučené. Úsek dvoušroubovice byl už teď dobře patrný, ačkoliv se nedalo moc říct, že by molekula byla nějak výrazně šroubovaná, spíš vypadala jako zkroucený, občas zcuckovatělý vlas nalepený na izolepu. Pomalu manévroval do místa, kde byl primer jakoby odchlíplý, jeden nukleotid nepasoval komplementárně se svým protějškem a označoval tak místo, kde je potřeba nukleotid nahradit.
Klimatizace monotónně hučela, ale prsty na joysticku se přesto trochu potily, nastala chvíle nejjemnějšího manévrování. Ačkoliv mu všichni tvrdili, že obzvlášť pro tuhle konečnou fázi má přirozené nadání, nebylo to nikdy nic jednoduchého, krok vyžadoval plné soustředění. Přiblížil se s nanobotem na vzdálenost menší než nanometr a nechal podle intuice bota dodriftovat až k cíli. Povedlo se. Nanobot měl aktivní místo speciálně tvarované tak, aby samo našlo nejvhodnější pozici a zapadlo přesně na místo jako klíč do zámku. Mechanické části přerušily vazbu na cukrfosfátové kostře a po odpoutání provedl nanobot totéž i z druhé strany nukleotidu. Lehkým pulzem směrem k nukleotidu ho vystrčil z místa a uvolnil tak prostor pro nasednutí adeninu, kterých se kolem pohybovala spousta. Po nějaké chvíli tam skutečně jedna molekula dodriftovala a zapadla přesně k protějšímu thyminu. Nanobot reverzním postupem zase nukleotid připojil.
Bylo hotovo, molekula byla připravená k namnožení a další práci. Vůbec mu nevadilo, že právě utratil několik set tisíc za naprosto banální nukleotidovou záměnu, která se běžně provádí v laboratořích už desítky let. Tohle byl začátek něčeho nového a úžasného, nekonečné možnosti konečně na dosah lidských rukou. Ultimátní manipulace, jaké složité operace bude možné provádět a přímo, jen zdokonalit ovládání nanobotů. Představivost se bez hranic rozlétla. A on byl toho všeho spoučástí, už teď když všechno vznikalo. Strávil sice poslední hodinu a půl v dimenzi ultramalinkých nanosloučenin, ale teď si připadal obrovský.
Z práce se vrátil pozdě jako vždycky. K mikrovlnkové večeři si vzal včerejší noviny. Přeskakoval seriózní články a hledal spíš něco pro zábavu. Prý má být zítra konec světa. Je opravdu fascinující čemu všemu lidi nevěří. A dotyčný už prorokoval asi třikrát. Co za pošahaného fanatika to musí být a proč mu to jeho stoupenci pořád ještě žerou? Chtěl by ho vidět zítra, usmál se, až mu to zase nevyjde.
Večer se usadil s džusem na gauči a koukal na programy, které ho stejně nezajímaly. V hlavě se mu spíš drželo plánování práce na zítra. Dodá mu ty materiály včas? Pokud ano mohl by stihnout dodělat prezentaci než půjde na oběd. A nezapomenout se zaregistrovat na konferenci. Ještě pár dní to bude zápřah, a pak snad konečně volnější dny, kdy se nebude muset vracet domů za tmy. Mohl toho využít a trochu tu uklidit. Asi pujde spát jinak bude ráno mžourat jako křeček a zívat v metru na celé kolo. Zhasl světlo, ještě poslední uspořádání zítřejšího dne a pak.. spánek.
Probudil se za tmy a bez budíku, to bylo trochu zvláštní. Nebyla to tma v pokoji, byla to temnota všude kolem, chtěl někoho zavolat ale zvuk se rozplýval a mizel. Zkoušel mávat rukama a něco nahmatat, ale nebylo co. Nenahmatal dokonce ani podlahu. Visel tu sám uprostřed nicoty a navždy. Při vzpomínce na včerejší plány mu celý předešlý život přišel jako směšná malostná hra. Bude tu uvězněn, chycený v posledním okamžiku až se všechny vzpomínky rozplynou a jeho vědomí se rozloží na výchozí součinitele jako kompost zpátky do tkaniny vesmíru. Už nedokončí nic co začal a nezačne nic co by mohl dokončit. A miliardy a miliardy lidí spolu s ním, ale každý navždy osamělý.
Jednou ten konec světa přijít musel, jaká ironie, že zrovna dneska.
Byl to stejné jako každý den, vzít si z dávkovače zelený dvě hodiny před spaním abych usnul a těsně před usnutím modrý, abych ráno zase vstal. Našim předkům by to asi mohlo přijít divné, ale v dnešní hektické době je velmi prakticné když si člověk dopřeje kvalitní intenzivní tříhodinový spánek přesně v době kdy to potřebuje. Není už třeba zdlouhavě usínat a vstávat nevyspalý nebo snad dokonce zaspat. Takto má člověk jistotu, že tělo dostane to, co potřebuje a zbude víc času na zábavu. Šestihodinový spánek? To je středověký přežitek. Dnes dokážeme ovlivňovat mozkové vlny přesně podle potřeby.
Ovšem tentokrát to bylo zvláštní, lehl jsem si do postele v obvyklou dobu a přišel sen, to je prý takový zábavný program ve spánku, slyšel jsem že to někteří lidé mívají, ale dosud jsem to nezažil. Musel to být ale sen, protože jsem se ocitl úplně někde jinde. Bylo tam spousta světla a zvláštní pocit z prostoru, když jsem se zorientoval, všiml jsem si, že nemám žádné tělo, byl to teda sen o smrti? Bloudil jsem tou prázdnou a přece něčím nabitou scenérií když jsem si uvědomil, že ke mně někdo hovoří, ovšem ne zvenku, ale zevnitř mojí mysli. A bylo jich víc, uvědomil jsem si, že jsou přítomni všude kolem mně a mluví všichni naráz, každý v jiném vlákně, ale já jsem byl schopný rozkódovat všechny najednou. Říkali mi, že mě konečně vítají. Ptal jsem se kde tady mají nejbližší zábavní centrum, protože celý tenhle zážitek mě trochu rozhodil a nebylo to tak zábavné jako jsem od snu čekal. Prý jedinečně originální zábava ten sen, ale já se moc nebavil, hlavou mi proudily všechny odpovědi na otázky které jsem kdy měl, když jsem ještě nebyl vytrénovaný na to abych ten palčivý pocit zvědavosti hned zablokoval zábavným programem pátého typu. Dokonce jsem si ty otázky skutečně všechny pamatoval i ty nejranější z dětství, jako: "K čemu je svět?" a podobné blbosti. Snažil jsem to zablokovat, ale chyběla mi nějaká zábava, která by umožnila uvolnit mysl ze sevření všech těch informací. K čemu jsou všechny ty vztahy a sítě co cítím jak se mi tvoří v mozku, když se nudím a to vůbec není zábavné? Copak jsem robot abych musel pořád přemýšlet? Tenhle sen se mi vůbec nelíbil, asi napíšu stížnost na ministerstvo pohody, ať s tím jejich počítače něco udělají. Naštěstí za nějakou doub se to celé začalo vzdalovat a promítat do šedi, okolní hlasy utichaly až najednou jsem se probudil ve svém pokoji. Celý prostor vypadal nějak divně, jakoby bez barev, zašedlý a nudný. Pustím si ranní zábavný vizuální program, snad se to srovná... Cože? Vždyť jsem se vzbudil o dvacet minut později! Tohle je opravdu nehorázné, nahlásil jsem chybu do dávkovače a on projel hloubkovou diagnostiku. Úřední počítač mi o několik minut pozděj oznámil příčinu problému, prý za posledních pět let druhá chyba, servisní tým je už na cestě. Tohle je ale strašně nespolehlivý stroj, vždyť mi to mohlo ukrást klidně i hodinu života. Jako kompenzaci dostanu doživotní přístup k experimentálním sériím nebo něco v tom smylu, než to dopověděl přepnul jsem to na Zábavné Zprávy, protože ty úřední počítače mluví příliš nezáživně, za celou dobu řekl jenom jeden vtip a krom toho úroveň C, to je pro malé děti. Doufám, že to bude stát za to, jsem znechucený a jak mi opraví dávkovač vyžádám si červený prášek, aby nepříjemná vzpomínka zmizela.
Glosátor, který byl asi nejchytřejší (a nejdražší) autobot v mém bytě, zavtipkoval a prohlásil, že na to prý už přišel. Jak mi špatná kontrola v dávkovači zaměnila pigmenty, vzal jsem si omylem prášky ve špatném pořadí, takže jsem se probudil když jsem byl vzhůru. Věřili byste tomu? Takové nesmysly.
Ulicemi Tegusu se proháněl prach. Ve své pracovně se skláněl nad účetnictvím nadace a ačkoliv budoucnost nebyla nikdy zrovna růžová, neměl důvod k vážným obavám o budoucnost působení své skupiny v Hondurasu. Nebyl v hlavním vedení dlouho, ale podle ohlasu místních si i přesto dokázal vybudovat respekt a důvěru. Žil už přes čtyřicet pět let a věděl, že ještě dalších čtyřicet ho čeká, takže se rozhodl nemrhat okamžikem a jít za tím co považoval za důležité. Momentálně ho nejvíc trápila Estianova nepřítomnost, která trochu házela otazníky na spolehlivost tohoto mladého muže.
Náhle ho vyrušil ženský křik. Střelba. Křik utichl. Šel se podívat k oknu jestli je bezpečné vyjít ven, ale zšeřelá ulice byla liduprázdná. Došel ke dveřím a opatrně je otevřel, slyšel jen v dálce řezavé zvuky motorky. Na rohu vedle rozbořeniště, ze kterého pomalu mizely cihly, ležel podezřelý objekt. Rozhlédl se vykročil tím směrem a bylo mu úplně jasné co to je.
Tohle byla místní realita, další oběť drogového kartelu, ať už náhodná nebo taková co zapletla se špatnými lidmi. Všudypřítomnému drogovému oparu, který přinášel některým neskutečné peníze, se tu nedalo uniknout, dýchali ho všichni. Před týdnem zastřelila policie jen o dva bloky dál dva chlapce, jen třináctileté, bránili svou zásilku zašlým automatem. Ale on se zapřísáhl soustředit se především na ty ostatní, kteří živořili ve stínech kartelových velikánů a přesto se snažit najít vlastní malý smysl a radost.
Policii už zavolal někdo ukrytý tiše ve vedlejších domech, ale jako prvního podezřelého ho čekal nutný výslech. Znuděný policista ale dával tušit, že o výsledku je předem rozhodnuto. Najednou se kolem seběhli lidé a temperamentní stařenky lamentovaly a divoce gestikulovaly nad mrtvou ženou. Jedna z nich ho zatahala za rukáv a plačtivě vysvětlovala, že to byla Estianova teta. Estian.. Najednou věděl proč se Estian dva dny neukázal a proč jeho tetu zabili pro výstrahu. Cosi hrozně mocného v něm naráz rozbublalo zlobou a rozhodl se jednat.
Obyvatelé luxusní opevněné haciendy nejsou moc zvyklí na to, že jim někdo bez povšimnutí proklouzne přes hustou síť elitních bodyguardů přímo na jednání špiček kartelu. Ještě méně jsou zvyklí ta to, že jim někdo míří na spánek legálně drženou zbraní. Kvůli tomu počátečnímu šoku možná minuli zahájení jeho řeči, ale on se velmi ujistil, že si budou dokonale pamatovat ten zbytek. S zuřící, ale dobře kontrolovanou nenávistí jim sdělil, že by je mohl všechny zničit pohybem ruky, pouhým gestem, pouhou myšlenkou. Ignoroval les zbraní, který vyrašil jeho směrem s tím, že mu nemohou ublížit a v následujícím okamžiku to dokázal. Šéf kartelu bledl hrůzou, kterou nepoznají lidé bez zbytnělého ega, když jsou sraženi na kolena. Zopakoval jim několikrát ať nechají jeho nadaci a celou přilehlou čtvrť na pokoji, jinak že je všechny rozdrtí, do posledního. Tato pozice síly byla brutální a primitivní, ale pro přítomnou audienci nebývale efektivní. Dal si záležet na tom, aby zněl nevypočitatelně a zlovolně. Ještě jedinkrát, řekl, a budete litovat že vás matka porodila. Pak spustil zbraň a odešel středem. Jako poslední pokus o odpor mu cestu zastoupil obrovitý hromotluk. Pouhým gestem, aniž se ho dotkl, ho zkroutil na podlahu a nechal udusit vlastními slinami za hrobového ticha, ve kterém chraptění oběti rezonovalo jako varhany v kostele. Pomalu odešel přes rozsáhlý dvůr a už nikdo se ho nepokoušel fyzicky omezit. Ozvaly se po pauze jenom spršky a spršky kulek. Všechny ho minuly.
Druhý den dopoledne, když dokončil finanční zprávu a přijal telefonát od policie, oznamující, že našli Estianovo tělo, uslyšel za okny brzdy mnoha aut. Usmál se a vešel do malé haly domu. Dveře se rozrazily, ale po počáteční razanci bylo chování ozbrojenců velmi zdrženlivé. Drželi ho v šachu z několika směrů a dál vešel v klubku bodyguardů sám šéf kartelu. Ten předstíral nadřazený úsměv, ale bylo vidět, že věci nejdou podle plánu. Znovu jim zopakoval, že mu nemohou ublížit. Hodil pohledem po ozbrojencích a ti stáli paralyzováni s tupým pohledem. Sebral jejich zbraně a hodil mu je k nohám. "Veškeré prostředky kterými oplýváte jsou vám k ničemu". Drogový boss zbledl a pokusil se vystřelit ze zvednuté zbraně, nereagovala. Mačkal spoušť dál a reakcí byl jen pobavený úsměv. "Když myslíte". Spoušť najednou začala reagovat a kulky létaly přímo na cíl, ale ani se ho nedotkly a zmizely. "Říkal jsem vám dvakrát, že mi nemůžete ublížit, po třetí už to říkat nebudu. Dejte pokoj mně a celé téhle čtvrti a můžete odejít. Ale vy víte, že to myslím vážně a nikoho se ani nedotknete." "Kdo jste, nějaký démon?" vyrazil ze sebe podrážděně boss. "Démon?" zasmál se. "Spíš bůh. Ale pokud jsem bůh, proč nezastavím to všechno?" odpověděl na nevyřčenou otázku. "Kdybych chtěl tak vás zničím všechny, všechny kartely, všechny drogy, všechny vaše zbraně. Ale co by nastalo ve vakuu potom? Musel bych vystavit nový, lepší systém. A nejen tady, všude na světě. Kde není poptávka, není nabídka. Mohl bych přestavět všechno, ale nemám zájem. Nejsem žádný spasitel, nejsem nějaký člověk co se stal osvíceným a bude teď rozdávat moudrost světu, lidstvo se musí spasit samo. Mohl bych ovlivnit mysl lidí, ale k čemu by to bylo, když by si nic neodnesli sami? Já jsem kdo jsem a rozhodl jsem se žít v klidu zbytek života tady, ve své práci. Tím, že vás vyženu z téhle čtvrti, zlepším možná život pár lidem. To je to jediné, na čem mi záleží. A vy uděláte přesně co vám říkám a klidně si žijte dál svůj zkažený život."
"Nejste žádný bůh, pokud vám nezáleží na světě" vysoukal ze sebe ve vzácné chvilce prozření bledý boss, kterým možná víc než jeho ztráty otřásla ztráta jeho duchovních iluzí. "Ne úplně bůh" připustil s úsměvem když vyprovázel drogového bosse a jeho oživené zmatené poskoky ze svých dveří.
Ulice se opět vyprázdnila a lidé procházející kolem vůbec netušili, že přicházejí klidnější časy. O trošku.
Šel noční ulicí lemovanou světly různých barev, jakousi městskou večerní ZOO, a krmil jednotlivé stojany veřejného osvětlení svým stínem. Byl to páteční tah, jedna z mála neřestí, kterou si každý týden dopřával a které věnoval pravidelnost chybějící zbytku jeho života. V kapse ho tlačila peneženka s drobnými a už méně jejich papíroví rodiče. Kovovou generaci měl v plánu naházet do automatů, ale neměl strach, že by v herně nevypomohli, pokud by mu zrovna drobnotina došla. Nehrál pro peníze, aby se nechal nachytat na 10% pravděpodobnost, nesměl by mít na vysoké dva semestry statistiky, házel to tam pro pocit ze hry samotné a taky trochu proto, že ho hřálo pomyšlení, že si to může dovolit. Jako si někteří vychutnávají kávu, vychutnával si bezkofeinové večery s blikající obrazovkou, oslazené průměrně dvěma pivy, bez mléka.
Na rohu otočil a už z dálky poznával obří červený LEDkový nápis oznamující Jackpot “IntError”, s vesele běhajícími pixely po obvodu, kterým stále nikdo neřekl, že předstírají radost zbytečně. Zamířil si to přímo ke dveřím a fotobuňka mrkavě souhlasila s jeho vstupem. V zakouřeném prostředí, které vytvářelo jakousi karcinogenní auru okolo ostatních hráčů se očima pozdravil s barmanem a zamířil rovnou ke svému oblíbenému stroji. Stereotypním pohybem nakrmil hladově vyhlížející škvíru na boku a zapálil si, aby trochu zklidnil vzrušení, které se mu přilepilo na záda v okamžiku, kdy vešel. Další půlhodinu strávil soustředěním mačkáním tlačítek mezi odklepáváním zmenšující se cigarety a občasným přihazováním obětin. Zatím se mu dařilo držet se jen v mírném mínusu, tak si spokojeně objednal pivo a potom, co se osvěžil, konečně típl doutnající filtr.
Druhá fáze večera přilila do šera místnosti trochu adrenalinu, protože nešťastník snažící se vytáhnout svůj osud zpět z mechanického mrchožrouta o dvě uličky dále, začal do zmíněného kopat a bušit pěstmi. Než se pohotově přihrnuli špatně naladění obři z ochranky, pronesl agresor jen několik opilých nadávek a nechal se doprovodit k východu. Stroj přešel incident mlčky.
Zpátky ve hře, tentokrát s méně ležérním zaujetím než na počátku, cítil jak mu prsty proudí energie, vystrkující hroty z mírného pivního oparu. Dařilo se mu a dařilo se mu lépe než kdy čekal, symboly na obrazovce se začínaly slévat v jeden, ale jeho šťastná série nechtěla skončit. Unesen plně momentem, cítil, že dokáže předvídat každý krok, který si na něj vypočítavý software přichystal. Nedá se říct, jak dlouho plaval v této cunami stoupající euforie, ale ta byla náhle zakončena obří příbojovou vlnou, když se najednou automat celý rozzářil a rozezněl odrhovačkou z midi éry, která oznamovala jediné: Dosáhl na Jackpot! Vybuchl radostí a ten výkřik k němu obrátil pozornost i zbytku přítomných, kteří už byli vůči běžným jinglům v herně zjevně imunní. S omluvným výrazem se zase rychle uklidnil, protože začínal cítit tak známou, hřejivě lidskou nevraživou závist a rozhodl se že po převzetí výhry si rozhodně skočí někam na panáka. Přemýšlel jak velký vlastně dneska Jackpot byl a pátral v paměti po tom, kdy tu naposled viděl nebo slyšel nějakého podobného šťastlivce. To muselo být už dávno, což mu dávalo naději že si značně přilepší. Počkal u automatu až se objevila mírně znechucená ochranka a zavolala na vedoucího. Systém vyžadoval autorizaci, aby mohl platbu provést, a pak stačilo potvrdit jediným tlačítkem.
Třesk. Imploze. Obrovské masy vesmíru se daly do pohybu a po okamžiku kratším než okamžik sám se začali opět zvolna rozpínat. To se nepodaří každý den vyhrát ten opravdu velký Jackpot. IntError.